Prezidentský systém v Česku? ~ Tomáš
Otázka spíše úvahová, ne však pouze akademická. Naopak v minulém roce jsme byli svědky snah prezidenta Miloše Zemana vychýlit vládní moc v prezidentův prospěch. Tento článek nicméně nemá být jen dalším z řady článků kritických vůči prezidentu Zemanovi, ale má být zamyšlením nad tím, zda by v našich podmínkách mohla fungovat forma vlády, která by nebyla parlamentní.
Jako parlamentní forma vlády, je zpravidla označován systém, kdy se výkonná moc více, či méně opírá o podporu parlamentu. U nás to v praxi znamená, že vláda vzniká po volbách, na základě zvolené většiny a poté, co je jmenována prezidentem, žádá Parlament, konkrétně Poslaneckou sněmovnu o důvěru. Mohlo by se zdát, že už tady narážíme na problém, tedy jmenování vlády prezidentem. Nicméně v této fázi je role prezidenta pouze ceremoniální, podobně, jako třeba vyhlášení voleb. Je to něco, co prezident udělat musí. Pokud vláda nezíská důvěru Poslanecké sněmovny, pak podá demisi. Tedy konečným arbitrem toho, jak bude vláda vypadat, je Poslanecká sněmovna.
Role prezidenta v parlamentním systému je vesměs ceremoniální a reprezentativní. Prezident provádí celou řadu významných úkonů - jmenování vlády, vyhlášení voleb, rozpuštění sněmovny, nicméně tyto úkony jsou vázány na Ústavou předvídané situace a prezident je činit musí. Většina prezidentových pravomocí pak podléhá kontrasignaci vlády, neboť prezident sám není z výkonu svého úřadu odpovědný a odpovědnost nese vláda. Z toho důvodu je žádoucí, aby to byla především vláda, které výkonná moc náleží. Vláda, která čerpá důvěru z parlamentu. S ohledem na výše uvedené, bývá prezident zpravidla volen nepřímo, ačkoli tento prvek parlamentního systému se ve světě postupně vytrácí a mimo jiné i proto vznikají problémy o určení kompetencí vlády a prezidenta, tak jak tomu bylo minulý rok u nás.
Optikou vládních systémů, je pak opakem toho parlamentního, systém prezidentský. Takový můžeme pozorovat zejména ve Spojených státech. Postavení prezidenta je v takovém systému velmi silné. Prezident je vrcholným orgánem moci výkonné, sestavuje si vlastní vládu, kterou zpravidla nemusí s nikým konzultovat (v USA musí prezident konzultovat složení administrativy se senátem). S tím souvisí ale i to, že prezident je z výkonu svého úřadu plně odpovědný, není to tak, že by se odpovědnost přenášela na jiný orgán, jak je tomu v systému parlamentním. Tento systém však s sebou nese striktní oddělení moci výkonné a zákonodárné. Člen vlády nemůže být zároveň členem zákonodárného sboru. Tím by mělo být docíleno zachování dělby moci. Prezident je tedy logicky volen přímo.
V prezidentském systému můžeme prezidenta chápat jako "vrchního úředníka", který řídí stát a zodpovídá za to, jakým směrem se vyvíjí. V parlamentním systému je pak prezident něco jako "panovník", který stát reprezentuje, ale na jeho řízení má vliv pouze malý.
Určitým kompromisem mezi těmito systémy, pak může být systém poloprezidentský. Příkladem budiž Francie. Zde existuje jak pozice prezidenta, tak pozice předsedy vlády a vláda je na prezidentu do jisté míry nezávislá. Není to tedy tak, že by byl prezident vrcholným orgánem moci výkonné, ale je jakoby nad mocí výkonnou, jako určitý koordinátor, jehož funkce však není pouze doporučující, ale v celé řadě oblastí pak může i reálně do výkonné moci zasahovat. Tento systém je však poměrně složitý z hlediska rozdělení kompetencí. Nelze si jej představit jako systém, který je napůl parlamentní a napůl prezidentský, ale v každém jednotlivém praktickém provedení, bude vychýlen ve prospěch jednoho z těchto orgánů. Prezident je volený přímo, což je na jednu stranu logické, ale do jisté míry problematické. Pokud je totiž zvolen prezidentem kandidát, který je v opozici vůči většině parlamentní, která tvoří vládu (což se reálně stává), pak tato situace klade vysoké nároky na to, aby se klíčoví aktéři byli schopni dohodnout.
Zde nastává čas odpovědět na otázku nastíněnou na začátku článku, tedy zda by měl v České republice fungovat jiný systém vlády, než parlamentní.
Osobně se domnívám, že klíčovou otázkou volby systému je to, zda chceme v zemi posilovat moc výkonnou, nebo moc zákonodárnou. Moc zákonodárná je stěžejním prvkem reprezentativní demokracie - zástupci jsou voleni přímo lidem a navíc tvoří kolektivní orgán, tedy jsou nuceni se mezi sebou dohodnout, než cokoli rozhodnou. Moc výkonná je naproti tomu flexibilnější. Nejen, že je jejím smyslem řídit stát, ale musí umět také reagovat na neočekávané situace, na které moc zákonodárná reaguje pomalu. Zde si tedy myslím, že posílení moci výkonné, má smysl u zemí, které jsou neustále v nebezpečí. Například Spojené státy jsou prakticky permanentně ve válce. My jsme ale zemí bezpečnou, s nikým neválčíme a podle premiéra se nám daří dobře. Proto si můžeme dovolit rozvážný přístup formou moci zákonodárné. Poloprezidentský systém nepřipadá v úvahu vůbec, jelikož vyžaduje spolupráci vlády a opozice, což je něco, co v našem prostředí zřejmě nikdy fungovat nebude.
Dle mého názoru, je tedy parlamentní forma vlády v našich podmínkách zcela ideální. Není důvod ji nějak modifikovat a neměli bychom tedy mlčet v okamžiku, kdy si některý z ústavních aktérů v zemi, chce přisvojit více pravomocí, než reálně potřebuje.
