Zbraně do Ústavy nepatří

V uplynulých týdnech naší platformě dominovalo téma zbraní, konkrétně pak právo na obranu se zbraní, které se snaží do Listiny základních práv a svobod prosadit skupina senátorů. V reakci na náš běžný overitme k 25. epizodě (odkaz), se na nás snesla vlna kritiky od komunity zbraňových nadšenců, kteří právě za takové ústavní zakotvení práva obrany se zbraní orodují. Otázkou však zůstává: "K čemu?"

Jednou z ambicí proč právo na obranu se zbraní do Ústavy zakotvit, je i dle vyjádření mnohých zástupců uvedené komunity, snaha čelit údajně odzbrojovacím tendencím Evropské unie. V této souvislosti je třeba uvést, že unijní právo má na základě judikatury Soudního dvora EU aplikační přednost před právem vnitrostátním. Tato doktrína nebyla členskými státy doposud zpochybněna a určité meze této přednosti nastavují pouze členské ústavní soudy, a to v úzce vymezených oblastech, o kterých pojednám níže.

Samotný princip aplikační přednosti nerozlišuje, zda unijní právo upřednostňujeme před zákony, či před ústavními zákony. Tedy z tohoto pohledu je vcelku jedno, zda něco dáme do Ústavy, do vyhlášky ministerstva vnitra, nařízení obce, nebo si to napíšeme na čelo. Unijní právo má prostě přednost, kterou jsou vnitrostátní soudy povinny vynucovat ex offo.

Co se týče výhrad ústavních soudů, které formulovat i český Ústavní soud, pak se tyto výhrady pohybují především v oblasti materiálního jádra Ústavy - to znamená, že Unie nesmí zasáhnout do našeho právního řádu takovým způsobem, kterým by ohrozila demokratické základy právního státu ČR, a dále pak v oblasti překročení svěřených pravomocí a konečně v oblasti dosažené procedurální úrovně ochrany lidských práv. To však nutně neznamená, že tím, že si mezi "naše" lidská práva napíšeme právo bránit se se zbraní, automaticky tím unijní právo vyšachujeme. Takovou výhradu by mohl formulovat opět pouze Ústavní soud, který je logicky k jakémukoli vymezení se vůči Soudnímu dvoru, zdrženlivý.

Dalším argumentem proč bychom údajně měli zakotvovat právo na obranu se zbraní v Ústavě, je určitá deklarace, kdy právo na obranu povyšujeme na ústavní úroveň, jelikož existující instituty krajní nouze a nutné obrany jsou zakotveny pouze na úrovni zákonné. Osobně v tom nevidím problém a to ze dvou důvodů:

1) Ústava, potažmo Listina, zakotvuje taková práva, kterých si naše společnost váží nejvíce. Jedním takovým právem je právo na život, zakotvené v čl. 6 Listiny, ale dále třeba i nedotknutelnost osoby (čl. 7), osobní svoboda (čl. 8), právo na důstojnost (čl. 10) a takto by bylo jistě možné pokračovat dále. Tím, že využíváme institutu nutné obrany, či krajní nouze, v konečném důsledku vždy zasahujeme do některého z výše uvedených práv. Ať už tím, že útočníka omezíme na osobní svobodě, omezíme nedotknutelnost jeho osoby, nebo jej dokonce zbavíme života. Z čl. 4 Listiny pak plyne, že omezit některá základní práva lze jen na základě zákona. A to je právě ten institut krajní nouze, či nutné obrany. Tedy Listina je v tomto ohledu naprosto bezchybná a není nutné jakékoli právo na obranu nějak blíže specifikovat, nebo jej "povyšovat" na ústavní úroveň.

2) Instituty krajní nouze a nutné obrany jsou sice upraveny na zákonné úrovni, ale prostupují celým právním řádem. Najedeme je jak v Trestním zákoníku, jako okolnosti vylučující protiprávnost, tak podobně v novém přestupkovém zákoně, ale dále třeba i v občanském zákoníku. Navíc tyto instituty existují v právních řádech po celém světě v určité modifikaci už od dob římského práva. Dovolím si zde tedy učinit skromný osobní závěr, že se vlastně nebavíme o konkrétních právních normách, ale o právních principech, které mají v podstatě povahu suprapozitivní. Tedy nehledě na právní úpravu vnitrostátní, nebo unijní, v případech, kdy budu bránit svá základní práva v nouzové situaci, nebo proti nezákonnému útoku, pak budu jednat po právu.

Konečně, zacíleno pouze na střelné zbraně, nevidím osobně moc důvodů, proč by se měli lidé ozbrojovat. Česká republika je jedna z nejbezpečnějších zemí na světě a více než teroristických útoků, bychom se právě měli bát toho, že tedy začnou vznikat lidové milice, sousedské hlídky a kluby amatérských kovbojů. Naše policie má mou plnou důvěru a není nutné sahat k institutům svépomoci, či jinak brát zákon do vlastních rukou.

Pokud má někdo opravdu nutkavou potřebu vlastnit střelnou zbraň - například bydlí v lokalitě, kde dochází dvakrát týdně k násilné trestné činnosti, pak ať ji za splnění zákonných podmínek má. Ale nevidím důvod, proč bychom měli právo na zbraň jakkoli přeceňovat.

S dostupností zbraní ovšem musí být spojená přísná regulace. Nemůže být možné koupit si zbraň stejně jako nové boty. Současná právní regulace přístupu ke zbraním v České republice, není špatná, postrádá však, dle mého, klíčový požadavek, a to je povinné psychologické vyšetření. Bavit bychom se ale měli i o povinných kurzech, které by předcházely samotné zkoušce odborné způsobilosti. Zkrátka lidé by si měli uvědomit, že střelná zbraň má jediný účel, kterým je způsobit devastující zranění, či smrt, a takto by k ní měli i přistupovat. 

autor: Tomáš Bušek