Proč pochodují?
Máme za sebou takzvaný Pride Month a jsme v typickém období různých pochodů homosexuálů. Člověk je jistě málokdy mile překvapen typem komentářů, jež lze pod live videem z těchto akcí nalézt, ale zdá se mi, že to komentář-stvo, které se nachází pod videi z našich luhů a hájů, je i tak celkem zajímavé.
Ať už je váš názor jakýkoliv, nelze zapřít, že velká část našeho národa o sobě hlásá, že je poměrně tolerantní. Opravdu zřídkakdy jsme svědky nějakých homofobních excesů, které vidíme v jiných zemích. Typickým Čechům a Češkám je přece úplně jedno, co si kdo dělá doma. Ať si tam každý dělá co (či koho) chce. To je také celkem typickým obsahem zmíněných komentářů. Problem solved, konec článku, nebo ne?
Kdyby to tak bylo, tak by Čechy byly rájem homosexuálů, což naprosto jistě nejsou. Jasně, není to žádná Severní Korea, ale zas tak růžové to taky není. Ten typický český názor, který má být dokladem české tolerance, je ve skutečnosti jen (často) dobře míněným důkazem ignorance. Je skvělé říct, že si každý může doma dělat, co chce, ale to by za tím neměla přijít ta druhá typická věta "jenom když se na to nemusím dívat". Zkrátka, všechno je ok, ale jen když to není vidět, protože pak můžeme předstírat, že to vlastně vůbec není a v tom našem malém světě je všechno, tak jak nám to vyhovuje. To nemá s tolerancí moc společného. Abychom mohli něco tolerovat, tak to v tom našem světě musí figurovat. Pokud to tam není, tak to pouze ignorujeme. Jakmile jsme s něčím takovým konfrontováni, tak z nás teprve vylézají ty opravdové reakce, které často vidíme v online komentářích.
Tolerance, kterou homosexuálové hledají, není ani žádné strpění ze skřípání zubů. Je to tolerance, kdy člověk něco považuje za normální součást světa, která ho nijak moc nevyvede z míry. Já třeba nemám moc rád psy, ale toleruji fakt, že jiní lidé ano. Pejskař na ulici mě z míry nevyvede. Nemám potřebu běžet psa hladit a venčit, ale považuji pohled na pejskaře za normální součást běžného světa a za něco, co někteří lidé rádi dělají.
To je ta tolerance, kterou homosexuální komunita žádá a ke své normální existenci potřebuje. Není třeba být něčím speciálním. Většina urputně chce jen být přijata jako normální. Samozřejmě existují i extrémy a názorová různorodost z mnoha důvodů, ale to by nemělo zamlžovat to nejdůležitější. Když něco ignorujeme a vylučujeme jako něco, co není součástí našeho světa, tak si na to nikdy nemůžeme zvyknout. Když nikdy neuvidíte určitou barvu, tak vám vždy bude připadat neobvyklá, možná i šílená. Když ji občas zahlédnete, tak vám časem možná nebude už připadat ani zajímavá. Homosexuální menšina tu byla vždy a vždy bude, jen málokdy (a málokde) byla vidět. Není divu, že za své přijetí musí stále pochodovat.
Autor: Michael V.