Jeden vládne druhý brečí aneb dynamika moci

Všem pravicově zaměřeným a možná i mnohým jiným jistě vrtá hlavou, jak je možné, že nám vládnou ti, kteří nám vládnou. Vždyť jsou to přece nemehla. To to lidi nevidí? Podobné myšlenky mě a mnohým jiným jistě běhají hlavou velmi často. Dlouho jsem si nad tím lámal hlavu, ale nakonec mi došlo, že tomu ani jinak být nemůže. Jako generace nové republiky mám jistě tendenci k přemýšlení nad historií naší země jako nad něčím, co má těžiště hlavně v posledních 30 letech, jenže chyba lávky.

Historie naší demokracie sahá až do dob první republiky, která nás často inspiruje v dobrém, ale i ve zlém. Už tehdy se manifestovala mocenská dynamika, která platí dodnes. Jen si to většinou nechceme přiznat. Už tehdy mezi sebou bojoval Hrad, význační politici bez významných partají (Kalousek, Beneš, Kramář, Okamura) a silné partaje. Tradičně rádi přemýšlíme v termínech pravice a levice (i já sám k tomu tíhnu), ale možná ne úplně právem. Politická dynamika za první republiky byla velmi rozdílná. Nejsilnějším proudem nebyla ani levice ani pravice, ale proud, na který se dnes velmi zapomíná, tedy proud agrární. Agrární strana byla tehdy centrem každé vlády a nebylo možno žádnou vládu mít bez jejich přispění. Agrární strana nebyla obecně ani na jedné ideologické straně, ale byla prostě stranou lidí mimo velká města, protože moc velkých měst jsme neměli a stále nemáme, tak to byl pěkný kus populace. Z dnešního pohledu to asi nebyla strana, která by dokázala nějak kulturně zaujmout, na to byli jiní socialisté a národovci, ale dokázala si získat důvěru mas a vybudovala pevné vesnické zázemí. Po druhé světové válce upadla tato vláda vesnice v nemilost i díky své roli v druhé republice a nic už nestálo komunistům v tom, aby ji nahradili a stali se novou tváří vesnice.

Dynamika moci v naší zemi je vlastně velmi jednoduchá. Chcete-li být významnou tváří a něco prosazovat, musíte do Prahy. Tam se dělají média, zprávy, noviny atd. Tam jsou ty kamery slávy, ale opravdové otěže moci nedrží ti, kteří vládnou Praze a městům, ale ti, kteří vládnou všemu ostatnímu. Posledních 30 let byla vlastně jen výjimka. Jako po roce 1945 upadla "tvář vesnice" (KSČM) v nemilost a naslouchalo se městským tvářím. Ta doba je už ale zase pryč a je tu nová tvář vesnice. Co jiného je vlastně ANO než noví agrárníci. Vždyť stranu samotnou vede ten největší agrárník ze všech. Dnes se tomu říká populismus, protože díky PR dokáže ANO předstírat bytí něčím čím ve skutečnosti není, ale ta touha po třetí možnosti, která reprezentuje ty mimo zář kamer už je tu dlouho a jen tak nezmizí. Možná se jednoho dne zbavíme současného hlavního reprezentanta tohoto proudu, ale proud samotný tu s námi bude dál a myslet si, že se vrátí "staré" normy je pošetilé, protože to nebyly žádné normy, ale jen krátká historická výjimka.

Autor: Michael Vilímek

Photo by Jaromír Kavan on Unsplash