Demokratura a jiná ultra

V demokratuře existují všeobecné svobodné volby, formálně i svoboda projevu, ale politiku a média ovládá establishment, který povoluje jen určité názory. Občané jsou vychováváni v přesvědčení, že mají úplný a objektivní obraz reality. Represe nepohodlných názorů je dobře skrytá; svobodná a otevřená debata je přiškrcená. Společným rysem těchto společností je, že většina občanů si ani neuvědomuje, že žije v demokratuře.

Tak pravil Vilhelm Moberg už v roce 1965. Možná očekáváte, že se pustím do debaty o pravdě či nepravdě toho, co Moberg napsal, ale to by byla velká chyba. Zrádným rysem termínu demokratura je to, že člověk žijící v demokratuře si ani nemá být schopen uvědomovat, že v něčem takovém žije. Jak je tedy možné, že nám všem na tom přijde něco pravdivého (troufnu si spekulovat, že to tak vidíte taky). Koneckonců politiku ovládá jedna populistická strana spolu s přisluhovači a totalitní stranou, která přece nelže a dělá věci úplně správně (a hlavně pro nás). Máme přece to státní médium, které nás zásobuje informacemi 24 hodin denně. Nakonec máme i tu přehršel debatních pořadů, které pan premiér navštěvuje nejraději sám.

Vše, zdá se, do sebe zapadá, ale i tak neřeknu, že v demokratuře žijeme, protože to nemohu vědět a pravděpodobně ani čtenáři tohoto článku to neví. Můžeme jen doufat, že tak daleko ještě nejsme. Jsou tu však tací, kteří podobné věci tuze rádi hlásají. Ať už u nás či v zahraničí, všude existují různá hnutí s různou mírou radikálnosti, která tvrdí, že ty "elity" jen lžou a jejich fakta nejsou fakta. Tato hnutí mají lepší a správnější fakta. Ať už se jim říká progresivní, krajní, ultra, far- či alt-, tak tyhle ultra-hnutí prý tu demokraturu jasně vidí a hlasitě na ni upozorňují (často za užití jiného názvosloví). Je úplně jedno, zda jsou tato hnutí ultra-pravá, ultra-levá či úplně zelená. Tato hnutí to ví hlavně proto, že jejich křiku naslouchá málokdo (alespoň zpočátku), média o jejich názory moc zájem nemají a do veřejných debat jsou málokdy zváni (alespoň zpočátku). Těmto ultra-hnutím je tedy jasné, jak se věci mají. Demokratura jak vyšitá!

Silou termínu demokratura je, že na tom vždy něco bude, protože žádná doba či vláda nejsou dokonalé. Tento pocit, že něco není v pořádku tato ultra-hnutí neustále drží naživu a čím více věcí se nedaří (různé krize apod.), tím silnější jsou, protože nám to přece říkali už dávno a jejich pojetí se s časem moc nemění. Věřit v demokraturu je ale zrádné, protože víra v demokraturu tato hnutí posiluje a ty ji pak dále přiživují. Možná jde o první perpetuum mobile na světě. Nemá cenu stále tvrdit, že je všechno špatně a hledat někoho, kdo s námi sdílí tu "naši" pravdu, protože výsledkem je jen další kolotoč nedůvěry, která jednou naroste do nenávisti. Jak tedy dál? Víra v demokraturu nám nepomáhá, ale přece nelze věřit všemu, co teď máme! Doporučil bych přístup, se kterým přišel už Ronald Reagan:

Důvěřuj, ale prověřuj.

Autor textu: Michael Vilímek